To, co v minulých dnech a týdnech prožil Izrael, se nejspíš zapíše do dějin nejen tohoto relativně mladého státu. Pokud vím, tak za celých 75 let – v květnu si výročí vzniku připomeneme – nedošlo k situacím, kdy do ulic měst vtrhly statisíce protestujících. Izrael tak prožil atmosféru, kterou známe spíše ze západní Evropy, především z Francie. Izraelské protesty byly dokonce masovější.

Některé scény si byly i podobné, lišily se jen v detailech, jakkoli ne nepodstatných. Francouzi, protestující proti důchodové reformě, vyšli do ulic – jako již tolikrát – se záplavou vlajek, většinou rudých, což v nás, kteří jsme zažili éru komunismu, budí neblahé reminiscence. Izrael zase zaplavilo moře vlajek modrých, s Davidovou hvězdou. V ulicích francouzským měst – bohužel – opět hořela auta a rozbíjely se výlohy, v Izraeli sice také někde vzplály ohně, ale jen sporadicky, a to v takových místech, kde nikoho nemohly ohrozit. Je to logické, protože i přes veškeré emoce, které izraelskou společností velmi silně hýbaly, považují všichni svůj domov – vědomi si těžkostí a úsilí, s jakým jej vybudovali – za nedotknutelný a nevidí jediný důvod, proč by měli ničit cizí majetek.

Světová veřejnost, včetně naší české, sledovala tyto události s velkým zájmem a s napětím. Nedovedu však odhadnout, nakolik porozuměla podstatě problému. A tak si dovolím pár faktů, které s tím souvisí, uvést. Zmínil jsem pětasedmdesátileté výročí vzniku Izraele. Tehdy se začínající vláda zavázala, že do pěti měsíců vypracuje ústavu. To se nikdy nestalo. Bylo pro to mnoho důvodů a dodnes se experti, nejen z řad právníků, přou o to, proč k tomu nedošlo. Nedávno vyšel v Times of Israel článek Garyho Rosenblatta, komentátora a vydavatele prestižního newyorského magazínu Jewish Week, uvádějící zhruba toto:

Existuje několik důvodů, proč počáteční úsilí o vytvoření ústavy v prvních dnech státnosti selhalo. Malý stát se dnem vyhlášení nezávislosti okamžitě ocitl ve válce se svými sousedy. Deklarace nezávislosti sice poskytla vodítko pro nový zákonodárný sbor, ale existoval pocit, že sporná a časově náročná práce na ústavě by mohla být odložena do doby, až se najde konsensus ve věcech souvisejících s náboženstvím a s osobním statusem občanů – zákon návratu, konverze k judaismu, manželství a šabat. Doporučil to i tehdejší první premiér Ben Gurion, který předpokládal, že se v prvním desetiletí po vyhlášení nezávislosti v Izraeli usadí daleko více Židů z diaspory a populace se rozroste o širší spektrum.

Pragmatičtější teorie mluví o tom, že otázka vztahu náboženství a státu byla ve skutečnosti o moci jako takové, a že politické strany, které ji tehdy měly, se nesnažily vyjednávat s těmi, kteří ji neměli. A někteří se domnívají, že náboženské strany – především ty ortodoxní – jsou i nadále proti vzniku Ústavy, protože se obávají, že by byla založena spíše na sekulárních demokratických principech než na principech Tóry.

Nejnaléhavější otázkou tedy zůstává, zda je stále možné vytvořit závaznou společenskou smlouvu, která by pomohla vyřešit některé z hlavních konfliktů, které vedly k největšímu domácímu traumatu v dějinách Izraele.

Co je tedy podstatou dnešní situace? Neexistence ústavy dává prostor k různým úpravám dělby moci. Současný návrh vlády, který málem stál Netanjahua premiérské křeslo, se týká právě dělby moci vlády versus pravomoci soudů kontrolovat a dokonce přehlasovat vládu. Změnila by se pravomoc Nejvyššího soudu, která by de facto přešla na Parlament. Ten by, což se i často děje, mohl o zákonech rozhodovat jen rozdílem pouhého jednoho hlasu. Vláda by měla rozhodující slovo také v tom, kdo se stane soudcem, a to i u Nejvyššího soudu. Ministři by teoreticky mohli ignorovat rozhodnutí generálního prokurátora, což je nyní ze zákona závazné. Sami Izraelci proto mluví o ohrožení demokracie, o vyvolávání občanské války, a malují různé černé scénáře. To, co nyní sledujeme, je proto opravdu historický předěl, který by mohl rozhodnout o dalším směřování země.

Jak známo, návrh současná vláda nyní stáhla. Ale není zrušen, jednání o něm je pouze odloženo, na což poukazují oba tábory. Jsme zvyklí, že ve zkratkovitém bonmotu konstatujeme, že nakonec demokracie zvítězila. Ale je to tak napořád? Uvidíme. Izrael je opravdu znám jakožto jediný demokratický stát ve středním východě. A tak vzpomeňme další z bonmotů, které dávají k lepšímu sami Izraelci, aby ukázali, že soudci (koneckonců je to biblický termín) jsou nedotknutelní – před časem byl před soud postaven bývalý izraelský prezident Kacav, který byl také odsouzen a uvězněn. V tříčlenné porotě, která ho usvědčila, zasedal také izraelský Arab. No řekněte, bylo by možné, aby v nějaké arabské zemi poslal do vězení místního prezidenta Žid?

(Zdroj: https://blogs.timesofisrael.com/israel-already-has-a-blueprint-for-a-constitution/)