Zeptala se mě paní před tím, než začali promítat film: „a co budu mít z toho, když vás budu volit?“ Odpověď byla jednoduchá: vrátíme vám kontrolu nad vaším životem.

To, co nám všem hrozí je, že svěříme vládu nad našimi životy jednomu člověku. Naše peníze, výchova našich dětí, zdraví to vše jsou problémy, o kterých si chceme rozhodovat sami. Máme svoje vlastní sny, svoje touhy, představy o budoucnosti. Nikdo nechceme, aby o tom, jak budeme žít určoval někdo jiný. A to je přesně, co nám hrozí. Jiná možnost, kterou nabízíme, je důvěra v člověka a jeho schopnosti. Slovy Abrahama Lincolna „vláda lidu, lidem a pro lid“. Znamená to, že každý ví nejlépe jak si uspořádat svoje věci, co potřebuje on sám, jeho rodina. Stát je tu do toho, aby hlídal dodržování pravidel, staral se o bezpečnost a zajišťoval služby, které si nemohou lidé obstarat sami. Stát se za poslední čtyři roky změnil z pomocníka a opory v toho, kdo určuje, jak se máme chovat a žít. To se musí změnit.

Paní mi na to řekla, že někdo jiný ji slibuje zvýšit důchod. Ale to není pravda. Ten slib není ničím podložen, ničím „vyfutrován“, takový slib je blízký lži. Proč? Protože vláda nás všechny zadlužila. A ten dluh stále roste. Jednoduše řečeno, pokud bychom pokračovali ve správě našich financí jako dosud, na žádné zvyšování důchodů nebudou peníze. Nehledě na to, že stačí jít na nákup a vidíme, jak ceny rostou. Žijeme na stále rostoucí na dluh a zdražuje se. Nevěřte tomu, kdo něco takového dopustil, že se nějakým zázrakem naučí hospodařit. Teprve solidní hospodář může zvýšit důchody a stavět nové cesty.

Dobře, kývla paní, „ale co ta Evropská unie?“ Vy se jí chcete podřizovat. „To není pravda“, odpověděl jsem. Současná vláda nevyjednala v Bruselu nic dobrého pro Českou republiku. Doma na Evropskou unii nadává, ale při důležitých jednáních mlčí a devótně přijímá vše, co jí jiní předloží. Příklad je onen stále skloňovaný evropský zelený program. Když měla vláda možnost v něm prosadit naše požadavky, tak buď z neznalosti nebo neschopnosti tak neučinila. K ničemu prospěšnému pro Českou republiku nevede, když vláda doma říká ne, ale tam, kde je možné jednat, nedokáže prosadit nic. Výjimkou jsou peníze pro firmy až příliš blízké premiérovi. Těm se daří, zatímco země chátrá a lidé se právem strachují o svoji budoucnost.

Otázka zní, zda chceme i nadále svěřit rozhodování o našich životech jednomu člověku, který myslí jen na svůj osobní prospěch, či zda si o svých životech chceme rozhodovat sami. Prázdná státní kasa žádné vyšší důchody nevyplatí. Neschopní manažeři měli osm let na vybudování nových dálnic. Vidíte nějaké? Jezdí vlaky rychleji než před čtyřmi lety? Je v obchodech levněji? Nejezdí a není. Rozhodnutí, které budeme každý dělat na začátku října ve volebních místnostech bude jednoduché: chci o svém životě rozhodovat sám nebo ne. Jestli si odpovíme, že chci rozhodovat sám, pak svěřím vládu těm, kdo mi toto právo vrátí. Představte si, že byste čtyři roky živili člověka, který by vám znova navrhl, že u vás zůstane za vaše peníze další čtyři roky a vy budete svým majetkem ručit za půjčku, kterou si vezme, aby mohl u vás spokojeně žít dál a on vám za to něco málo z vašich peněz nechá. Souhlasili byste s tím? Asi ne. Tak něco podobného chce po vás současný předseda vlády. Je na čase, aby odešel tam, kam patří.